Will You Sleep Tonight?
29. července 2016 v 16:32 | Killer
|
Creepypasty, Crappypasty, Micropasty
Moje jméno je často šeptáno, jsem všemi nenáviděný.
Můj dotyk přinese puchýře, kůže je popraskaná a otrhaná.
Mé oči jsou malé a bez života, jen kruhy černé jako saze. Jsou vsazené do temnoty, strachu, který tě probudí.
Nacházím se ve stínech, navždy mimo dohled - jsem vzdálenou vzpomínkou, nebo budeš dnes spát?
Nelze mě udržet daleko, jemně hladím tvé tváře. Tvoje mysl blokuje moji přítomnost nad tebou, když spíš. Nic nezůstane mezi námi, cítím tlukot tvého srdce. Budu vedle tebe krvežíznivý, nechám své znamení? Víš, že na mě nikdy nezapomeneš, ale snažíš se sebevíc - jsem vzdálenou vzpomínkou, nebo dnes večer budeš spát? A teď jsem nijak nespěchal, mé prsty poodhalily tvou kůži.
Tvůj křik proříznul ticho, ale nezbyde čas. Brzy budeš plakat pro milost, potom tvoje smrt bude pro tebe úleva.
Necháš toho žvanění, hromada shnilého masa. Není tam nic, co bych na tobě šetřil, všechna láska bude klesat k zášti - jsem vzdálenou vzpomínkou, nebo budeš dnes spát?
Můj jazyk pomalu doplňuje tekutiny, pomalu olizuji své tesáky. Moje strašení přináší smrt, z níž andělé zpívali.
Trvá to tisíce prázdných let. Spálím tvou duši na popel - je zbytečné cítit strach.
A nyní, jestli chceš spát můj příteli, alespoň nechej světlo - Pozor na nedávné vzpomínky - Protože já vždycky pracuji v noci.
Laughing Jill
6. července 2016 v 8:26 | Killer
|
Creepypasta family
"Dnešní den: NOVÉ ZPRÁVY! Náhlá úmrtí po celé zemi. Policejní detektivové nacházejí mrtvá, zkrvavená, rozdrcená těla všude rozmístěná po místnostech. Pátrá se po vrahovi, ale my doufáme, že budete zamykat všechny své dveře i okna, kvůli vaší bezpečnosti před jakýmikoliv neznámými lidmi."
Never Again
28. června 2016 v 18:41 | Killer
|
Creepypasty, Crappypasty, Micropasty
Bylo mi sedmnáct když přišla. Bydlela jsem se svojí matkou dlouhých sedmnáct bolestivých let. Bylo to kolem půlnoci, moje matka už spala, takže když někdo třikrát zaklepal na dveře, byla jsem to já, kdo musel jít otevřít. Ve dveřích stála divně vypadající holčička s bledou pletí, s blonďatými vlasy zapletenými do dvou copánků, v růžových šatech které byly na lemu trochu roztrhané, nohy měla holé a soustružení modré od zimy a zčernalé oči. Bezedné, hluboké černé oči. Rychle jsem ji pustila dovnitř, přemýšlela jsem nad tím, jak strašně málo byla oblečená. Zatím nebylo pozdě abych se divila, proč se netřese zimou, nebo hlavně na otázku, co tady vlastně dělá. Odvedla jsem ji do obývacího pokoje a zabalila její malou postavu do deky, kterou upletla moje babička. Vzala si ji, i když to nevypadalo, že by to na ni mělo nějaký vliv. Pousmála jsem se.
"Jak se jmenuješ, zlatíčko?"
Nastalo dlouhé ticho při kterém na mě jen zírala. Její pohled mi začal být nepříjemný, když v tom se její rty oddělily a ona začala mluvit jemným hláskem.
"Lucy Morganová." Já přikývla a znovu se usmála.
"Můžeš tady dnes přespat, Lucy," řekla jsem a ukázala na gauč. Schoulila se do klubíčka a její černé oči mě pořád pozorovaly. Opustila jsem místnost.
Ráno jsem se doplazila do kuchyně. Pozdravem mi byl hrnek kávy přesně do ramene. Podívala jsem se na svou matku a vydala slabý křik bolesti.
"Co jsi sakra udělala?! Proč je gauč tak špinavý?!" zakřičela. Při prozkoumání domu jsem zjistila, že se Lucy vypařila a jediný důkaz byly nečistoty, které byly buď z jejích šatů nebo nohou. Převzala jsem zodpovědnost, schytala silnou facku a odešla do školy. Tak jsem ale zaslechla něco, z čeho mi běhal mráz po zádech.
"Lucy Morganová byla včera večer nalezena mrtvá."
Přečkala jsem celý den a čekala na některé novinky na tohle téma. Jenže ty nepřišly. Až po příjezdu domů o ní byly rozhlasové a televizní zprávy.
Kagekao
20. června 2016 v 12:00 | Killer
|
Creepypasta family
Mark si povzdechl a podíval se na noční oblohu. Byl ve čtvrtém patře, na střeše svého domu. Občas si Mark přál, aby zůstal navždycky tady, ve věčném tichu. Při pohledu dolů spatřil rušné město. Když se podíval nahoru, viděl měsíc v úplňku a svit hvězd...
Mark se procházel po okraji střechy. Bylo už dost pozdě, tak se rozhodnul, že se vrátí zpět do bytu. Pak spatřil něco co leželo na zemi a pohrábal si s tím vítr. Vzal to do rukou a zjistil, že jsou to noviny. Začal si číst titulní stranu.
Mladý muž nalezen mrtvý u lesa
Dnes byl nalezen mrtvý dvacetiletý John Parker. Na severní straně lesa. Jeho rodina prohlásila, že neměl nepřátele, ale byl to problémový člověk. Stále není jista totožnost vraha. Zdá se, že jeho smrt byla způsobena velkou ztrátou krve. Podle jizev by se dalo říct, že ho zabilo některé velké zvíře, ale tahle domněnka byla zamítnuta, jelikož muž měl na čele vyrytý symbol. Symbol byl -
Mark odložil noviny tam, kde je našel. Nechtěl si tím kazit noc. Šel podél kraje střechy a díval se na oblohu. Dvacet let... Tak mladý. Litoval ho, jemu samotnému bylo již třicet let. Myslel na všechny věci, které ten muž už nemohl udělat. Jak byl jeho život krátký. Mark se snažil vytěsnit tuhle myšlenku z hlavy. Nechtěl upadnout do deprese.
Aniž by si toho všimnul, shodil omylem rukou krabici, která ležela na okraji střechy. Pokusil se jí chytit, ale bylo už pozdě. Krabice padala do černočerné hloubky pod střechou. Bylo to zvláštní. Pod ním nebyla žádná auta ani lidé. Až na jednoho člověka kráčícího po chodníku.
"Hej! Pozor!" zavolal, ale bylo příliš pozdě.
Krabice spadla člověku na hlavu. Ještě, že to byla jen prázdná lepenková krabice. Chystal se tomu člověku omluvit, ale najednou ho něco zarazilo. Postava se na něj otočila. Měla na sobě černou mikinu s kapucí a černobílý pruhovaný šátek. To ale nebylo to, co ho znejistilo. Ten člověk měl na obličeji černobílou masku.
Když se Mark konečně vzpamatoval, chtěl se mu omluvit. Možná jde ten chlápek z nějakého divného setkání. Muž něco řekl, ale Mark to neslyšel. Najednou vyskočil na zeď a začal šplhat nahoru.
Šplhal podobným stylem jako ještěrka nebo pavouk. Mark stál nahoře s pokleslou bradou a snažil se pochopit to, co právě teď vidí. Podivný muž, nebo spíš příšera, vyšplhal úplně nahoru a seděl na římse. Sledoval ho.
Mark až teď zjistil, jak to, že se mu povedlo vylézt na budovu tak snadno. Měl na sobě navlíknuté bílé rukavice, které měly na sobě dlouhé černé kočičí drápy. Všiml si, že maska měla tvář, ale jen na polovině obličeje. Na bílé straně byl černý nenávistný škleb. Zírali na sebe ještě několik vteřin, než Mark uslyšel přízračný smích. "CHE CHE CHE!"
Když se Mark vzpamatoval, netvor stál nad ním a prohlížel si jeho obličej.
Mark se probudil. Byl doma ve svém bytě, ve své posteli. Rozhlédl se zmateně kolem sebe, aby se ujistil, že je doopravdy doma. Povzdychl si. Byl to jenom sen. Jeden z těch snů, u kterých jste si naprosto jistí, že to sen nebyl. Že to byla realita. Bylo to zvláštní.
Mark se zasmál sám pro sebe.
"Jako kdyby příšery doopravdy existovaly... Pff..."
Jeho smích přerušila náhlá bolest na čele. Možná to bylo skutečné a on si jenom nepamatoval jak se dostal dovnitř. Mark tu myšlenku okamžitě zamítnul. Asi prostě do něčeho ve spánku vrazil.
Mark vstal a šel si pro něco k pití. Dal si sklenici pomerančového džusu a udělal si snídani. Naklonil krabici, aby si nalil džus, ale najednou mu šťáva protekla úplně jinde. Zmateně se podíval na krabici. Pak si povšimnul, že byla krabice prozířnutá přesně pod víčkem.
"CHE CHE CHE!"
On je tady. Rychle se otočil, pak se zarazil. Je hodně paranoidní a hloupý. Očividně si to jenom představoval, a ten řez na krabici by mohla udělat jeho přítelkyně, když se minulý týden pohádali.
Mark uklidil nepořádek a řekl si, že už na snídani chuť nemá. Bál se, že se mu tohle bude stávat, až tu bude jeho přítelkyně Beatrice. Miloval ji, a chtěl, aby to věděla. Spustil si televizi a zapomněl na své problémy.
Když bylo odpoledne, vstal a šel do kuchyně. Otevřel si skříňku s alkoholem, vzal si láhev piva a nalil si celý její obsah do skleničky. Překvapením málem pustil láhev na zem. To nebylo pivo, to byla jen čistá voda. Zamračil se a ochutnal to, jestli je to opravdu jen voda. Zlostně popadnul další láhev, ale její obsah byl znovu jenom čistá voda. Povzdechl si.
"CHE CHE CHE!"
Mark sebou trhl. Asi je opravdu paranoidní. Ten smích si jenom vymýšlí jeho mozek. Beatrice by se to také stalo, tady žádný netvor není.
Věděl, že v zadní části skříňky jsou dvě lahve vína a šampaňského, které zachránil těsně před tím, než mu je Beatrice sebrala. Šmátral ve skříňce a zjistil, že mu chybí jedna lahev vína. Mark se podíval na poličku, kde byly sklenky na víno a také jedna chyběla.
Asi to vzala Beatrice. Byla hodně naštvaná, přemýšlel Mark, ikdyž si říkal, že tohle by byla poslední věc, kterou by Beatrice po té hádce udělala. Potom zas zaslechnul ten smích.
"CHE CHE CHE!"
Smích vycházel z obývacího pokoje, kde nechal zapnutou televizi. Tentokrát byl ten smích reálný. Víno nechal vínem a utíkal do obýváku. To monstrum tam opravdu bylo, sedělo na gauči, pilo víno a sledovalo televizi. Netvor natočil hlavu na Marka a usmál se. Pozvedl skleničku vína.
"VÍNO?"
Mark byl jako v tranzu. Rychle se ale vzpamatoval a v panice utekl do kuchyně. Tohle bylo skutečné. Čekal na to monstrum. Čekal, až se k němu rozeběhne, sežere ho, roztrhá na kousky nebo mu prokousne krk. Tohle přeci monstra dělají. Ale on tam zůstal. Seděl v obýváku a smál se.
Mark se bál. Musel se odtud rychle dostat. Musí se zachránit. Rozhlédl se po kuchyni, jestli nemůže použít něco jako obranu. V panické hrůze sebral nejbližší nůž a vrátil se zpátky k příšeře.
Ale on byl pryč. Beze stop se vytratil, nebyla tady ani žádná sklenice vína. Asi zešílel.
"Ne! Ne! Já nejsem blázen! To se nemůže stát! To se nestane. Nenechám to tak!" říkal si sám sobě.
Vrátil nůž zpět do kuchyně a sedl si k televizi.
"Možná to jsou jen halucinace... Možná jsem v depresi z toho, že je na mě Beatrice naštvaná. A navíc jsem měl ten stupidní sen!" Mark vstal a popadl telefon, aby jí zavolal. Vytočil její číslo a čekal. Byl tak natěšený, že si ani nevšimnul, že mu něco leze ven oknem...
"Ahoj! Beatrice? To jsem já! Je mi to líto... Ne, strašně moc mě to mrzí! Udělám pro tebe cokoliv! Přísahám, budu..."
Beatrice zavěsila. Mark smutně odložil sluchátko. Spatřil něco v koutku oka, ale když se otočil, už to tam nebylo.
"Budu na vztahu pracovat." Oblékl si na sebe bundu. "Omluvím se jí osobně!" Mark chodil rozpačitě po bytě a přemýšlel nad tím, co jí donese. Pak si uvědomil, že má u sebe ještě láhev šampaňského, ale když otevřel skříňku, láhev tam už nebyla. Pomyslel si, že upřímná omluva bude mnohem lepší...
Mark si cestou nacvičoval co jí řekne. Celou dobu měl pocit, jakoby ho někdo sledoval. To bude z nervozity, řekl si.
Stál na schodech u jejího domu. Měl strach, že mu neodpustí a rozejde se s ním. Natáhl ruku ke dveřím. A zase ji rychle stáhnul, bál se. Povzdechl si a zaklel, jaký to je zbabělec. Otočil se, aby šel pryč. Uslyšel smích.
"CHE CHE CHE!"
Mark už odcházel z baru. Přišel do baru, aby se trochu napil, trochu odreagoval, než se setká tváří v tvář s Beatrice. Teď si říkal, že by se měl zachovat jako muž a jít za ní. Došel k jejímu domu. Mark hlasitě zaklepal na dveře a čekal. Nikdo neodpověděl. Stiskl zvonek několikrát, a slyšel ho vyzvánět po domě. Stále nikdo neodpověděl. Začal být neklidný, zaklepal na dveře a vyslovil její jméno. Pokusil se zatáhnout za kliku a dveře se otevřely. Bylo to zvláštní, Beatrice je měla zásadně vždy zamčené. Všimnul si, že jedno okno bylo otevřené, a na jeho rámu byly hluboké škrábance. Jako od kočky. Vešel do jídelny, a zavolal její jméno. A ztuhnul. Na stole byla láhev šampaňského. Byla to přesně ta láhev, kterou měl u sebe v bytě a byla otevřená. Vzal ji do ruky a prohlédl si ji. Byl na ní napsán vzkaz:
Beatrice, je mi strašně líto naší hádky. Vážně chci, abys byla šťastná, protože já tě miluji z celého srdce a duše! - Mark
Mark si vzkaz pozorně prohlédnul. Nepamatuje si, že by jí to posílal...
"Beatrice?!" zavolal.
Obešel stůl a spatřil Beatrice, jak leží na podlaze. Okolo ní byly střepy a ležela v kaluži krve.
"Beatrice!" vykřikl Mark.
Padl na zem, aby ji zvednul. Ignoroval střepy skla bodající ho do kůže. Z jejich tvarů poznal, že jsou ze sklenice na víno. Po tváři mu začaly stékat slzy. Věděl, že je mrtvá.
"ŽE JE TO SLADKÉ?"
Mark se postavil a podíval se nahoru. Stál tam netvor. Seděl na parapetu a napodoboval Markův hlas.
"Je mi moc líto, že jsem tě nezabil hned při prvním setkání!" Mark začal zuřit.
"PAK SE NAPILA, PAK ZEMŘELA! CHE CHE CHEEE! JE TO JED! CHE CHE CHE!"
"Myslíš si že je to sranda?! Ty jsi ji zabil! Já tě zabiju!!!" Mark vstal a popadl lahev.
"ZLOBÍŠ SE?"
Mark po netvorovi hodil lahev, ale on seskočil z okna dříve, než ho trefila. Chystal se ho zabít. Ať splatí svůj dluh. Mark přistoupil k Beatricinému prádelníku, moc dobře věděl, že v něm schovávala pistoli na sebeobranu. Vytáhl jí a podíval se do zásobníku. Byly tam čtyři náboje. To mu stačilo, potřeboval jen jeden. Mark vyběhl ze dveří, jenže nikde nikdo. Věděl, že se netvor vrací do jeho bytu. Mark utíkal tak rychle, jak jen mohl. Doběhnul k bytu a vběhl dovnitř. Zabouchl dveře otevřené do svého bytu. Měl pravdu, ten netvor tam je. Seděl na horní polici a v každé ruce držel jednu láhev vína.
"VÍNO JE PRYČ!"
Mark namířil na netvora a zmáčkl spoušť. Netvor uskočil a začal lézt po stropu. Mark na něj namířil a všimnul si, že netvor má divně ohnutou levou ruku a nohu, víc než by mě obyčejný člověk mít. Vystřelil dvě kulky, ale netvor znovu uhnul a spadl ze stropu na všechny čtyři. Mark vystřelil počtvrté a opět se netrefil. Monstrum začalo lézt po zdech. Mark se k němu přiblížil a přiložil mu pistoli k hlavě. Zmáčknul spoušť, ale zaslechl jen tiché kliknutí, které znamenalo, že mu došly kulky. Netvor se začal šíleně smát.
"FAIL!"
Mark byl neskutečně naštvaný. Hodil po něm již nepoužitelnou zbraň, ale on uskočil na poličku. Hodil po Markovi slenku, ale on uhnul. Netvor po něm nakonec mrštil láhev vína. Strefila Marka mezi oči, omdlel.
Když nabyl vědomí, ocitnul se tváří v tvář netvorovi. Netvor byl přilepený ke stropu, jeho ruce a nohy v ohybu zpět v úhlu devadesáti stupňů, takže byl naproti němu. Jeho maska se zase změnila. Světlý úsměv na tmavě černé straně jeho masky zmizel, a naštvaný zamračený škleb se objevil na bílé straně. Potom k němu promluvil hrubým hlubokým hlasem.
"JSI NUDNÝ."
Vydal ze sebe syčivý zvuk a skočil.
Později přijela do bytu policie zavolaná sousedem. Řekl, že slyšel výstřel. Mark byl nalezen mrtvý, celé jeho tělo bylo pokryto škrábanci jakoby od kočky a jeho hrdlo mělo hlubokou rýhu. Zvíře za sebou zanechalo krvavé stopy a škrábance i na stropě. Stopy poté směřovaly k oknu. Při ohledání těla vyšetřovatelé zjistili, že muž má na čele vytesaný znak...
"NUDA."
In My Sleep
18. června 2016 v 18:47 | Killer
|
Creepypasty, Crappypasty, Micropasty
Spánek. Je to jediná věc, na kterou se ted' můžu spolehnout. Cítím se v bezpečí a skrytý před věcmi, které mě pronásledují uprostřed noci a dokonce i ve dne.
Připadá mi stále těžší stanovit si hranici mezi realitou a čirou představivostí. Ptám se sám sebe, jestli jsou jenom v mé hlavě, nebo i v realitě. Zírají na mě. Všichni čtyři na mě zírají svými mrtvýma, černýma a prázdnýma očima.
Jejich úsměvy... S ostrýma dýkovýma zubama a zastrašují mě s jejich obrovskými drápy. Jsem znechucený při pohledu na ně. Jejich kůže je tak bledá a shnilá. Táhne je to zpět oproti křehkosti jejich kostí. I když mají tvar lidských těl, jsou něco jiného než lidé. Přeji si, abych je mohl nazvat něčím jako přátelé, ale vaši kamarádi vás nemučí jako tato stvoření. Někdy se vzbudím a oni jsou kolem mě, koušou a škrábou moji kůži. Kopu, křičím a volám o pomoc, ale obvinění ukazují na to, že si ubližuji sám z deprese.
Nikdo mě neposlouchá. Nikdo nerozumí tomu, že mě tyhle věci nenechají, kurva, na pokoji! Všichni si myslí, že jsem si je v hlavě vytvořil pro co? Pro pozornost? Mám dostatek pozornosti od těchto groteskních bytostí. Nemůžu utéct, protože mě pronásledují všude kam jdu. Není tu místo, kam bych mohl utéct do bezpečí. Někdy se neukazují a já mám tak okamžik úlevy a doufám, že odešli navěky a skončili s mým mučením. Ale později je stejně najdu v každé skulině domu. Můj vlastní zasraný dům není bezpečný!
Eyeless Jack
14. června 2016 v 0:00 | Killer
|
Creepypasta family
Ahoj, moje jméno je Mitch. Jsem tu, abych se podělil o zkušenost, která se mi naskytla. Já nevím, jestli to bylo něco nadpřirozeného, nebo některý hloupý vtip, ale poté, co mě ta věc navštívila, věřím v paranormální věci, teď.
Týden poté, co jsem se přestěhoval k mému bratrovi, Edwinovi, poté co můj dům byl zamítnut, jsem dokončil vybalování. Přestěhoval jsem se k Edwinovi, vzhledem k tomu, že jsme se nevídali přes 10 let,tak jsem byl nadšený, moc se mi to zamlouvalo. Brzy jsem usnul, poté, co jsem se nastěhoval. Po 1 týdnu jsem slyšel jednu noc vycházet zvuky přicházející z venku. Myslel jsem si, že to byl mýval, takže jsem to ignoroval a snažil se usnout. Další den jsem o tom Edwinovi řekl a on souhlasil. Další večer jsem si myslel, že jsem slyšel otevřít mé okno a hlasité bouchnutí, jakoby někdo vešel do mého pokoje. Vyběhl jsem po schodech a rozhlédl se po pokoji, ale nic jsem neviděl. Další den ráno Edwin upustil šálek kávy, když mě uviděl. Pozvedl jsem obočí, podíval jsem se do zrcadla a já to viděl na vlastní oči. Měl jsem velkou tržnou ránu na levé straně mé tváře.
Potom jsem byl odvezen do nemocnice, můj doktor mi řekl, že jsem třeba byl náměsíčný, ale pak mi něco ukázal. Zvedl mi košili a odhalil zašitý řez, kde jsou ledviny. Podíval jsem se mu do očí. "Minulou noc jsi nějak ztratil svoji levou ledvinu. Nevím jak. Promiň, Mitchi," řekl mi můj doktor.
Další večer se stal můj bod zlomu. Kolem půlnoci jsem se probudil a naskytl se mi děsivý pohled. Civěl jsem tváří v tvář stvoření s černou mikinou a tmavě modrou maskou bez nosu a pusy, díval se na mě. Věc, která mě nejvíc děsila byla, že neměl žádné oči. Jen prázdné, černé důlky. Tvorovi také z důlků vytékala některá černá kapalina.
Popadl jsem kameru v blízkosti na římse u krbu a vyfotil ho. Potom, co jsem ho vyfotil, se na mě tvor vrhl a snažil se drápem otevřít mou hruď a dostat se k plicím. Zastavil jsem ho tím, že jsem ho kopnul do obličeje. Když jsem utíkal pryč z mého pokoje, popadl jsem svoji peněženku, potřeboval bych peníze.
Utíkal jsem z domu mého bratra do noci. Nakonec jsem skončil v lese a zakopl o kámen.
Upadl jsem do bezvědomí a probudil se v nemocnici. Můj doktor vstoupil do místnosti. "Mám jednu dobrou zprávu a jednu špatnou zprávu, Mitchi," začal můj doktor."Dobrá zpráva je ta, že nemáš vážné zranění, a tvoji rodiče jsou tady pro tebe." Oddechnul jsem si. "Špatná zpráva je ta, že tvůj bratr byl zabit některou... věcí. Je mi to líto."
Moji rodiče mě vzali zpět do domu Edwina pro mé zbývající věci, které jsem tam nechal. Při vstupu do mého pokoje jsem byl vyděšený, ale mlčel jsem. Popadl jsem svoji kameru. V chodbě vedoucí ke mne jsem viděl Edwinovo tělo a něco malého co leželo vedle něho. Vzal jsem malou věc a nastoupil do auta mých rodičů, nemluvil jsem o mrtvole Edwina. Podíval jsem se na věc, kterou jsem zvedl a málem se pozvracel. Držel jsem svoji ukradenou nakousnutou ledvinu, s některou černou kapalinou.
Sally Williams
6. června 2016 v 18:24 | Killer
|
Creepypasta family
Tohle léto bylo vážně skvělé. Slunce jako vždy vydatně hřálo a vítr se proháněl mezi listy stromů. Počasí bylo perfektní. Bylo to léto, na které Sally nikdy nezapomene...
Sally byla osmiletá dívka, měla dlouhé kudrnaté vlasy a jasně zelené oči. Byla velice skromná, veselá a dělala vždycky to, co jí bylo přikázáno. Její rodiče ji milovali, nic lepšího si v životě nemohli přát.
Sally si zrovna hrála s dětmi venku. Hráli si s panenkama a jejich domečkama. Matka Sally sledovala z okna domu. Otřela si mokré ruce do zástěry a zavolala:
"Sally, už je čas k jídlu!"
Sally se na ni podívala a s úsměvem jí odpověděla: "Dobře mami!"
Sally seděla vzrušeně u stolu. Matka jí udělala chleba s máslem a pomerančový džus.
"Děkuji, mami," poděkovala.
"Není za co."
Sally začala jíst, zatímco matka s úsměvem seděla vedle ní.
"Tvůj strejda přijede na návštěvu, říkala to babička." Sally se usmála s plnou pusou drobků.
"Strejda Johnny?" zopakovala s plnou pusou jídla. Matka se zasmála a přikývla.
"Ano, přijede na pomoc tátovi s jeho práci. Možná bychom mohli jít na veletrh společně."
Sally rychle dojedla jídlo co měla na talíři. "Jennifer a Sára taky?" zeptala se zvídavě. Matka se zamyslela.
"Záleží na tom, co řeknou jejich rodiče. Pokud jim to povolí tak ano."
Sally se usmála a šla ven zpět za kamarádama. Tohle léto bude úžasné!
Strýc Johnny přijel k domu jeho bratra. Zaparkoval svoje auto, protáhl se a unaveně vydechl.
"Strýčku Johnny!" Sally mu skočila do náručí a dala mu pusu na tvář.
"Hej, Sally, jak se máš?" zeptal se po chvilce objímání. Usmála se a podívala se na své přátele co s ním přijeli. Sarah a Jennifer.
"Musíme mámě říct, že jste tady."
"Tak dobře," řekl strýc Johnny, položil Sally na zem a šel za ní do domu.
"Ahoj, Marie, jsem doma!"
"Mami, je tady!"
Máma vyběhla z kuchyně a usmála se na Johnnyho.
"Ahoj, Johnny. Myslela jsem si, že už nepřijedeš."
"Samozřejmě že jsem přijel. Proč si myslím, že bych nepřijel?" říkal se smíchem a objal jí.
Sally běžela ke dveřím. Oznámila, že jde ven, aby si šla hrát s kamarády.
"Vrať se do tmy!" zavolala na ni matka.
"Ano, mami!" odpověděla a odešla.
Po jídle Sallyin otec došel domů, šťastný že vidí svého bratra doma. Objali se a podali si ruku.
"Rád tě zase vidím, jak se máš?" zeptal se svého bratra, když na stůl nosila jeho žena. Pokrčil rameny.
"Jen jsem se chtěl rozloučit s Karen..."
"Oh, to je hrozné. To je mi líto..."
Johnny se smutně usmál.
"Ne to je v pohodě. Jsem v pořádku. Můžu jít kamkoliv a nemusí mě někdo vždycky kontrolovat kde jsem a co dělám." Oba muži se zasmáli.
"Marie, je to výborné!"
"Díky, jsem ráda, že vám to chutná," uculila se.
"Je to vynikající, mami," řekla Sally.
Matka začala uklízet nádobí, a Sally začala znovu a znovu zívat. Promnula si oči rukama.
"Je čas jít spát, zlatíčko. Jsi unavená."
Sally přikývla a vyskočila ze židle. Dala svůj talíř do dřezu, matka chtěla vzít Sally do náruče aby jí dala do postele, ale Johnny ji zarazil a zasmál se.
"Vezmu si ji na starost."
"Díky, Johnny," usmála se.
Kývl na ni. Pak následoval Sally do jejího pokoje. Johnny za sebou zavřel dveře a usmál se na nepořádek v pokoji.
"Potřebuješ pomoct?" zeptal se Sally. Přikývla.
"Dobře, podíváme se, co tu máme..." Johnny začal hledat nějaké pyžamo.
"Co tohle s jahodama? Budeš mít voňavé sny," přivoněl si k pyžamu.
Sally se zasmála, ale zavrtěla hlavou. Tohle nechtěla. Strýček ho teda vrátil a vytáhl pyžamo s jednorožcem.
"Když si oblečeš tohle, staneš se princeznou."
Sally se rozzářily oči nadšením. Položila si to pyžamo na postel a začala si svlékat košilku. Unaveně se usmál.
"Jsi unavená... Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se jí strýc.
"Tak jo," pokývala Sally hlavou. Znovu se usmál a pomohl jí sundat kalhoty. Začal Sally lechtat na břiše a ona se začala smát. Nakonec jí oblékl do jiných kalhot a navlékl jí košilku.
"Budeme si chvilku hrát, Sally," usmál se na Sally zvláštním úsměvem, který ji znejistil.
"Budeš mlčet jako ryba, je ti to jasné?" zamračil se na ni. Sally vyděšeně kývla hlavou. Začal jí svlékat košilku a hladil jí po těle, když se najednou otevřely dveře. Byla to Sallyina matka.
"Jste připraveni jít na kutě?"
Johnny se na ní otočil a dělal jakoby nic...
"Jdu jí uložit. Je všechno v pořádku?"
Podíval se na Marii a zakýval hlavou.
"Samozřejmě že je vše v pořádku," řekl.
"Dobrou noc, maličká."
"Dobrou, mami."
Matka Sally pohladila po hlavě a políbila jí na čelo.
Johnny se zasmál, zhasnul světlo a opatrně zavřel dveře. Sally se na něj podívala s chladným falešným úsměvem.
Postupem času si Marie všimla, že se Sally není něco v pořádku. Už se skoro neusmívala a už z ní nevyzařovalo to štěstí jako předtím...
Matka si ji vzala na chvíli stranou. Sally se na ni zmateně podívala.
"Zlato, jsi v pořádku?" kleknula si před ni matka a podívala se jí do očí.
Sally začala popotahovat.
"Sally?"
"Mami, já... To nechci říct... Nemůžu."
"Zlatíčko, co máš na srdci?"
"Já to nesmím říct... Ale... On si nechtěl hrát... On se mě dotýkal..." vrhnula se matce okolo krku a začala plakat. Marie se zamračila a nězně ji pohladila po vlasech.
"To je v pořádku, maminka je tady. Byla to jen noční můra, pouhá noční můra..." utěšovala ji. "To je v pořádku, neboj se..." podívala se na Sally a dala jí pusu na čelo. "Teď se jdi umýt, nechceš si přece hrát s kamarádama se špinavým obličejem." Sally se zasmála a běžela do koupelny.
Johnny a jeho bratr tvrdě pracovali na dvorku. Sallyin otec Frank uviděl v dálce svoji dcerku a usmál se na ní. Sally na něj zamávala. Johnny později po práci šel dovnitř do domu a zaslechl rozhovor Franka s manželkou.
"Co se Sally stalo?"
"Měla noční můru, říkala: On se mě dotýkal..."
"A kdo on?"
"Já nevím, Franku... Ale byla to jenom noční můra."
Johnny se rozčílil tak, že až zaťal pěsti. Snažil se rychle zklidnit. Nasadil úsměv a vešel klidně do místnosti.
"Oh, jak jsem vás vyrušil?" zeptal se. Oba dva zavrtěli hlavou.
"Jdu do obchodu, budeš něco potřebovat, Marie?" zeptal se s velice optimistickým hlasem. Usmála se a podívala se do kuchyně.
"Ano, můžeš mi přivézt nějaké vejce, mléko, chleba a džus?"
Johnny přikývl. Než odešel, tak se zastavil.
"Vezmu s sebou Sally, jestli bude chtít..." usmál se.
Marie mu úsměv opětovala a kývla hlavou.
"Děkuju, Johnny."
Znovu přikývl a vyšel z domu, s klíčema v ruce.
Uviděl Sally jak si hraje s kamarádkama před domem.
"Pojď, Sally. Jedeme nakupovat," zavolal ji ke svému autu.
Sally chvíli stála a přemýšlela, až se nakonec vydala za ním.
"Budu hned zpátky. Prosím dejte pozor na Marcipána a Lily!" zavolala na kamarádky a ukázala na svoje dva plyšové medvídky. Jennifer a Sára přikývly. Sally šla neochotně k autu a vlezla si na sedadlo spolujezdce.
"Ví maminka, že jedu s tebou?" zeptala se Sally Johnnyho. Ten přikývnul. Nastartoval auto a vyjel s autem na silnici.
"Ano, chce aby jsme koupili v obchodě nějaké věci..." usmál se na dívku, která mu nesměle oplatila úsměv a nervózně sledovala krajinu, která se míhala za oknem.
"Strýčku Johnny, přejeli jsme ten obchod," napomenula ho Sally. Ten jí neodpovídal, a jenom s úsměvem na tváři jel s autem dál. Sally sledovala obchod, jak se zmenšuje a zmenšuje až ho vůbec nevidí. Uvědomila si, že nejeli do obchodu. Strýčkovo auto zaparkovalo v parku.
Byla neděle, ale nikdo tam nebyl. Sally začala být neklidná. Zrychloval se jí dech. Johnny vypnul motor a obrátil se na Sally s rozhněvaným obličejem.
"Řekl jsem ti, abys to nikomu neříkala! Je to tak?!" zeptal se. Sally zavrtěla hlavou. "Přesně tak, Sally, neměla jsi to nikomu říkat..." Vytáhl Sally z auta, nedbal na její sténání a prosby.
"Řekl jsi, že si budeme jen hrát," fňukala.
"Lhal jsem..." řekl a zatlačil ji k zemi.
Ignoroval dívčin řev a sundal si pásek. "Budeš potrestána za porušení slibu."
Mladý pár našel v devět hodin v komunitě parku tělo osmileté Sally Williamsové.
"Ksakru, zapomněl jsem zavřít dveře." Vstal jsem z pohodlné vyhřáté postele. Šel jsem po místnosti a zavřel za sebou dveře. Než jsem stačil znova usnout, zaslechnul jsem nějaký zvuk... Žeby pláč? Znělo to jako dítě. Vylezl jsem z postele znovu, šel jsem ke dveřím a otevřel jsem. Pláč šel zezdola. Šel jsem tmou až ke konci chodby. Poté, co jsem došel až na úplný konec, jsem zůstal stát jako opařený. U okna seděla holčička. Obličej jí ozařovalo měsíční světlo. Sehnul jsem se k ní. Jak se dostala do mého domu? Oknem? Nebo jsem zapomněl zavřít vrata od garáže?
"Kdo jsi? Jak jsi se dostala do mého domu?"
Najednou přestala plakat. Dívce se třásly ruce a po obličeji jí stékaly krvavé slzy. Sraženina krve v jejích hnědých vlasech... Zašpiněné šatičky... Jasně zelené oči kterými se mě dívala přímo do duše...
"Tohle je můj dům," zachraptěla.
Její tělo udělalo zvláštní pohyb. Vstala a obrátila se ke mně. Její nohy byla špinavé od bahna a otrhaný kraj jejích šatiček odkrýval zkrvavená kolena.
Na přední straně šatiček bylo nití vyšité její jméno. SALLY. Zvedla zkrvavenou ruku.
"Chceš si se mnou hrát?"
The Grinny Cat
24. ledna 2016 v 21:33 | Killer
|
Creepypasty, Crappypasty, Micropasty
Pamatuju si na první den, kdy jsem ho uviděl.
Bylo u mě obvyklé, že jsem si vyšel na takovou noční procházku, a nikdy jsem z toho nemíval strach. Tady v těchto ulicích jsem si nikdy nevšiml nějakého většího... "zločinu", než nějaké to štípnutí něčeho v obchodě nebo nepovolené rychlosti. Není čeho se bát. Tak jsem teda šel takhle zase na procházku.
Mířil jsem do místního parku a tam si sedl na lavičku pod lampou. A ke mě přikráčela tmavá kočka.
Slyšel jsem jak vrněla, a nevypadala, že by mi chtěla ublížit nebo tak něco. Pohladil jsem ji a ona zamňoukala, roztomile předla.
A předla trochu hlasitěji, přitom se mi otřela o nohu, což kočky dělávají. Otevřel pusu. Ale ne aby mňouknul, ale ukázal mi místo toho svoje zuby, jako kdyby se usmíval. Jen na chvíli, hned potom zase pusu zavřel. Protože zaslechl, jak něco zašustilo v křoví. Leknul jsem se a odběhnul pryč.
A já neměl co dělat, tak jsem znovu zamířil domů.
Stál jsem před dveřmi a vytahoval klíče, když jsem za sebou zaslechl mňouknutí. Otočil jsem se. Přímo za mnou stála ta stejná kočka, která seděla a sledovala mě svýma zářivýma očima. Děsivě zelenýma, skoro až neonovýma očima.
A ten kocour vypadal hladově. Ano, ano, ano, cizí zvířata odmítám krmit, ale... Já si nemohl pomoct. Vypadal vážně hladově. Vešel jsem dovnitř a vytáhl nějaký malinký talířek, na který jsem mu položil pár plátků šunky a dal mu ho ven. Ale... kocour byl pryč. Položil jsem talíř před dveře a pokusil se ho přivolat tím "čičí", na což slyší většina koček. Ale nic.
Okolo 11:30 jsem šel do postele, a v tu noc mě ještě něco vzbudilo. Ťukání na okno. Ohlédnul jsem se.
A v okně seděl onen kocour, svoje zelené oči na mne upíral. A usmíval se, úplně se smál.
FlameFreak
23. ledna 2016 v 13:00 | Killer
|
Creepypasty, Crappypasty, Micropasty
Když jsem byl malý kluk, moji rodiče umřeli. To mi bylo asi kolem čtyř let. Tak jsem se do svých pěti let stěhoval z domu do domu. Staralo se o mě dohromady asi šest rodin, kteří mě pak vždycky vrátili zpátky do sirotčince, kvůli mým podivným reakcím a odlišnostem. Ano, lišil jsem se od nich, ale nebyla to jejich vina. Ta odlišnost byla můj imaginární kamarád Hartniss, kterého jsem viděl a slyšel jen já. A to byl vlastně ten důvod, proč mě vždycky rodina po několika týdnech nebo měsících poslala zpátky.
Roadside
22. ledna 2016 v 20:52 | Killer
|
Creepypasty, Crappypasty, Micropasty
Od začátku jsem věděl, že s tím domem není něco v pořádku. Možná to nebylo domem, ale tím místem. Měli jsme jednoho souseda, a nebyli jsme si příliš blízcí. Jediná chvíle, kdy jsme s ním mluvili, byla ta, když mého bratra málem zasáhla zbloudilá střela. Jenže jsme bydleli mimo stát, takže jsme si moc práv vymáhat nemohli. Každý den jsem se chtěl jít podívat k té staré chatě u zaprášené venkovské cesty. Můj dům byl oplocený a brána zamčená, takže jsem neměl tolik možností se tam jít podívat. Bylo mi kolem sedmi nebo osmi let. Neměl jsem tolik svobody.