close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The Pastel Man 1/2

12. ledna 2016 v 18:37 | Killer |  Creepypasty, Crappypasty, Micropasty
Vezměte v úvahu tohle varování!
V případě, když k vám někdy přijde v okamžiku vaší slabosti, řekněte mu ne!
Nezáleží na tom, jak moc milujete osobu, když vám slibuje, že vám pomůže. Není nic horšího než to, co chce na oplátku.
Říkám vám to v naději, že neuděláte stejnou chybu jako já...
Udělal jsem to v tu chladnou zimní noc, když jsem klečel vedle svíjejícího se těla mého otce na podlaze v obývacím pokoji.
Byl rok 1997, když jsem poprvé spatřil toho tvora. A od té doby nebyl den, kdy mě jeho strašlivý obličej neděsil uvnitř mé mysli. V tu dobu jsem byl teenager, ale když si vzpomenu na tu noc, kdy moje dětství zemřelo...
Byl jsem zkažený a porušený tou necitlivou, pekelnou bestií s bledě modrou kůží.


I když se to stalo před mnoha lety, stále si to setkání onoho dne pamatuji, jakoby se to stalo včera. Mohl bych vám říci, co jsme s otcem měli na sobě za oblečení, že jsme jedli pizzu a dokonce i fotbalové skóré, které vysílali v televizi. Bylo kolem poločasu, když slova mého otce začaly být nesrozumitelné, jakoby byl opilý, což mi přišlo divné, protože jsme pili stejné pivo. Dokonce jsem viděl nějakého chlápka vypít šest piv, takže jsem měl problém pochopit, jak by mohl mít jeden nápoj na mého otce takový vliv. Uvědomil jsem si že to není alkoholem, když jeho tělo o polovinu ochablo a on spadnul z pohovky. Zeptal jsem se jestli je v pořádku, ale jeho slova už byly zcela nesrozumitelné. Popadl jsem telefon z konferenčního stolku a rychle vytočil číslo 911.
"911, Jaký je váš nouzový stav?"
"Myslím, že můj táta dostal mrtvici..."
Ta myšlenka mě napadla sekundu poté, co operátor zvedl hovor.
"Ok... Máme vaši adresu. Sanitka je již na cestě. Měla by být brzy na místě. Je váš otec při vědomí?"
"Ano... ale nerozumím mu. Nerozumím tomu, co říká."
Nesmyslně uspořádané zvuky vycházely z otcových úst. Bál jsem se. On byl vše, co jsem měl... Moje matka zemřela, když jsem byl ještě malé dítě, takže jsem ji nikdy neměl šanci poznat. Ale můj otec tu byl vždycky se mnou. Vykonával práci za dva rodiče. Pokud ho ztratím... budu sám...
"To je při mrtvici normální... Pokud je při vědomí,tak je to dobré-" A dál už jsem nic neslyšel, protože jsem upustil telefon.
Byl jsem v jednom z těch okamžiků, kdy můj svět ztichnul a přestal jsem všechno kolem vnímat...
Fotbalový zápas v televizi, operátor dávající mi pokyny po telefonu, dokonce i zvuk mého otce, který naříkal a křičel ve strašné agonii na koberci se stal bílým šumem. Vše se rozpustilo do vzduchu, když jsem ztratil vědomí svého okolí. Všechny moje smysly se ted' soustředili na jednu věc... Na hroznou ohavnost která stála v kuchyni, pozorovala mého otce a mě s pokřiveným úsměvem přes obličej onoho ohavného tvora.
Jeho hlava těsně míjela strop naší kuchyně, když se přesunul ze strany na stranu. Ošíval se jako dítě, které čeká v poslední den školy na zazvonění zvonku, který ohlásí letní prázdniny.
Pastelově modrá kůže, která pokrývá celé tělo onoho stvoření od hlavy až k nechutně špinavým nohám, vypadala omšele vrásčitě jako zvířecí kůže, které byly několik dní vystaveny přímému slunci.
Na jeho dlouhém a hubeném krku visela hnědá brašna s černým vyšíváním. Lehce pohladil popruh své brašny dlouhým prstem, zatímco měl na tváři dychtivý výraz.
Nejdříve jsem si myslel, že jsem se zbláznil z pohledu na mého otce s mrtvicí. Ale čím blíže se ta ohavnost dostávala, tím více jsem si uvědomoval, že TO halucinace nebude. Sklopil hlavu pod světla v obývacím pokoji a vstoupil vyzáblýma nohama na pohovku.
I přes to, že ta monstrozní hříčka přírody byla jasně dvounohá, spustil se na všechny čtyři nohy a zdálo se, že nás pozoruje jako nějaké divoké zvíře na lovu.
Měl jsem být vyděšený, ale hrozný úsměv na jeho...Příšerném obličeji ve mě vyvolával víc, než jen strach. Vyvolával ve mě vztek...
Bylo to, jako by měl potěšení z otcova utrpení. Přiblížil se ještě blíže a já popadl v zoufalství svého otce za ruku ve snaze ho chránit. Stvoření zastavilo svou hlavu pár palců před mojí tváří a poté přesouvá svou pozornost k mému otci.
"Můžu ho zachránit. Pokud chceš?" Byl jsem přijat zpět.
Byl jsem připraven že mi ta strašná věc vyrve kus masa z krku jeho ostrými zuby nebo černými pařáty, ale to, že na mě bude mluvit, byla ta poslední věc, kterou jsem očekával...
"Umírá... Ale já ho můžu zachránit. Pokud budeš chtít..."
Seděl jsem tam, ústa dokořán, kolébajíc hlavu svého otce v pažích a zírajíc do dvou růžových očí, které tvoří víc než třetinu tváře tohoto monstra.
Vzpomínám si, že mi jeho oči připoměly velikonoční vajíčka - bizardní spojení pro mou mysl, vzhledem k situaci... Postavil se zpět na nohy a znovu jsem si připoměl, jak impozantní je.
Také mi řekl jeho jméno, ale neopovažuji se ho vyslovit, protože mi vysvětlil, že mluvení o jeho jménu je nejlepší zpusob, jak přivolat bestii.
Pozbytek příběhu budu odkazovat na tento subjekt jako na Pastel Mana. Na tohle jméno jsem přišel vzhledem k jeho pigmentům kůže a světlých odstínech růžové barvy očí.
Tohle hloupé jméno mi vždy mělo pomáhat, abych se ho méně bál, ale nějak to nepomohlo...
Konečně se moje mysl natolik probrala z toho šoku, abych mohl ze sebe vykoktat pár slov.
"C-co myslíš tím... Že ho můžu zachránit?"
"To, co dělám, má své nabídky, mladý muži." Jeho hlas zněl překvapivě andělsky... Jako tisíc zborů zpívajících unisono. Kdyby někdo zavřel oči, zatímco by k němu zvíře mluvilo, dalo by se věřit, že k vám promlouvá anděl a ne ohavné monstrum. Ukázal na svou brašnu.
"Mám možnost zachránit život tvého otce, ale musíš souhlasit s mojí dohodou."
"Co je to za dohodu?"
"Vše se děje z nějakého důvodu. Dokonce i smrt." Jeho úsměv se zase o trochu rozšířil.
"Je pravda, že můžu zachránit život tvého otce,ale někdo musí zemřít místo něho. Tak už to chodí... Jeden ze dvou musí zemřít, aby mohl ten druhý žít..." Chytil jsem se za hrudník a úzkostí se mi sevřelo hrdlo.
"Ty ne... Co by to potom mělo za význam? Ne... Dám ti jen možnost zvolit osobu, která dnes večer zemře místo tvého otce."
Byl jsem překvapen tím co jsem slyšel...
"Ty jsi smrt?"
Pastel Man pohodil hlavou dozadu a vydal ze svého hrdla strašlivé zavytí. Teprve o chvíli později mi došlo, že se tak smál.
"Ne... Smrtka rozhodně nejsem. Nejsem ani Ďábel a ani pro něj nepracuji. Řekněme, že jsem nezávislý dodavatel. Dobře?" Dva malé otvory, které měly být nejspíše nos, vzplály uspokojením nad jeho vysvětlením.
"Můžu si vybrat kohokoliv?"
"Ne... Kohokoliv ne. To by potom nebyla zábava, že? Náhradník za život tvého otce musí být někdo jiný v tvém životě."
"Nejsem vrah..." Můj hlásek byl nepatrný. Podíval jsem se zpět na otce. Ztratil vědomí a jeho kůže byla bledá.
"A navíc si nemyslím že bych někoho mohl zabít. Co já vím..."
"Nemusíš nikoho vraždit, mladý muži." Tvor se pohnul do závěrečné pozice.
"Všechno co musíš udělat, je říct mi jméno človeka, jehož život dnes vyhasne místo života tvého otce a já se postarám o zbytek. Určitě je někdo, kdo ti v životě nebude chybět. Třeba učitel, ex-přítelkyně, rival ze školy..."
Někdo tu přece jen byl... Už jsem o tom mnohokrát snil, ale ani v mém nejdivočejším snu mě nenapadlo, že by se to mohlo splnit. Všichni mají v životě někoho, kdo je ten toxický jed a trn v oku. Někdo, kdo dělá ranní vstávání o to těžší. A já nebyl vyjímkou...
"Walter Flannigan..." Zamumlal jsem nesrozumitelně.
"Kdo?"
"Walter Flanningan. Je to člověk, který mi udělal ve škole tohle..." Vyhrnul jsem si triko a odhalil tak velkou modřinu na mé hrudi, kterou mi Walter udělal při jednom z jeho nechvalně známých "přetěžovacích zasedání" v šatnách minulý týden.
"Narval mě do jedné ze skříněk a zbil mě, protože jsem byl v prváku. Fakulta s tím nic nedělá, protože on je nejlepší fotbalový hráč v historii naší školy. Je pětihvězdičkový rekrut a v příštím roce půjde na vysokou školu."
"Aha..." Ušklíbl se Pastel Man sám pro sebe. Ještě víc se mu rozšířily oči a sklopil hlavu do výše mého obličeje.
"Zábavné být králem bez nevolníků na mučení, že?"
"Už jsem unavený z toho, že mě pořád mučí. Tak prostě jdi a udělej to, než si to rozmyslím!"
Natáhl ruku a omotal jeho dlouhé prsty kolem mého obličeje. Jeho radostný a zlověstný úšklebek, který měl na tváři od té doby, co jsem ho poprvé spatřil, byl náhle nahrazen hrozivým zlostným výrazem.
"NEBUDEŠ MI ŘIKAT,CO MÁM DĚLAT! JE TO JASNÉ?!" Rozpačitě jsem přikývl. Stisk, kterým mi svíjel obličej byl opravdu těsný. Tehdy jsem pochopil, že kdyby ten tvor chtěl, může mi jedním prudkým pohybem lehce rozdrtit krk, nebo mi rozdrtit lebku jako vejce.
"Dobře, protože to není tak lehké, mladý muži. Jsou tu jisté kroky, které musí být dodrženy."
"Kroky?"
"Ano." V jeho tváři se opět objevil hravý úšklebek. "Budeš muset být přítomen, až bude Walter Flanningan umírat. Ve skutečnosti potřebuji, abys mě k němu přivolal, jinak nemohu dokončit svou část dohody. Zkrátka toho chlapce přived' někam, kde bude sám a vyslov mé jméno. Musíš se dívat, jak umírá při východu slunce, jinak porušíš podmínky naší dohody. Takže jsme dohodnuti?" Znovu jsem přikývl a netvor uvolnil své sevření mého obličeje, než mi chytl pevně ruku a potřásl jí na uzavření dohody.
"Výborně... Tímto je naše dohoda uzavřena, mladý muži."
Díval jsem se jak Pastel Man sáhl do své brašny a šmátral v ní tak dlouho, dokud nenašel to, co hledal. Mezi jeho odpudivými prsty držel zvláštní a vcelku velký hmyz. Brouci máchali křídly ve snaze uletět, ale nemohli uniknout pevnému sevření Pastel Mana. Jeho druhou rukou chytil otce za ústa ve snaze mu je otevřít.
"Co to děláš?" Ptal jsem se, ale Pastel Man neodpověděl. Poté otcovi strčil hmyz až do krku. Pastel Man se znovu zvednul na nohy.
"Tak... A je hotovo. Tvůj otec se zotaví v plné výši. A ted' jsi na řadě ty. Pamatuj, že chlapec zemře s východem slunce a naše dohoda bude vykonána." Otočil se ke mě zády a plazil se pryč.
"Co když změním názor?" Ptal jsem se. Zastavil se téměř v polovině kroku a otočil se. Jeho úšklebek byl opět nahrazen odstrašujícím zamračením. Cítil jsem se ještě méně v bezpečí, než když mi chytil hlavu do toho sevření.
"Zdraví tvého otce již bylo obnoveno, takže někdo ho musí nahradit. Jeden musí zemřít, aby mohl druhý žít. Tohle byla dohoda. Pokud zklameš, ten někdo budeš TY! Věř mi, když ti tohle říkám, mladý muži. Pokud bude naše dohoda porušena, nebudu potřebovat být přivolán. Přijdu si pro tebe, to ti slibuju. A když si pro tebe přijdu... Budeš si přát, aby jsi mě nikdy nepotkal." S těmito slovy nadále pokračoval dál přes náš dům. Rozeběhl jsem se za ním, ale zmizel...
Tehdy jsem zahlédl světla sanitky, která zastavila naproti mému domu. Otevřel jsem jim dveře a vedl je k mému otci.

Nebylo těžké Waltra najít. Věděl jsem přesně kde bude, ale ztratil jsem pojem o čase, zatímco jsem čekal co uslyším o mém otci od doktorů na jednotce intenzivní péče. Musel jsem si pospíšit k domu Eddieho Gillena.
Eddieho rodiče nebyli ve městě, takže celý týden mluvil o "Rager" kterou plánoval.
Jsou tu dvě věci,které o Walterovi vím:
1. Eddie je jeho nejlepší kamarád.
2. Nikdy by nevynechal žádnou párty.

Bylo něco kolem 3:30, když jsem vyjel s autem k domu Eddieho. Zaparkoval jsem trochu dál od cesty, abych nemusel být viděn. Protože jsem se zdržel, měl jsem trochu obavy, abych Waltra neminul. Mé obavy se zmírnili, když jsem spatřil jeho auto stále zaparkované na příjezdové cestě. Napadla mě další myšlenka. Co když je Walter příliš opilý a omdlel?
Snažil jsem se myslet na to, jak ho dostat na osamocené místo, aby měl Pastel Man dost času vykonat část naší dohody.
Naštěstí pro mě to netrvalo dlouho, než se Walter vypotácel ze dveří opilý a nasedl do auta.
Vydechl jsem, když jsem se zbavil potenciálního problému.
Byl opilý. I z dálky jsem viděl jeho auto, jak vyjelo z jízdního pruhu.
Uslyšel jsem hlas Pastel Mana... "Musíš se dívat, jak umírá při východu slunce..." Uvažoval jsem, jestli mám odvahu znovu přivolat stvoření. Když jsem ho viděl v tu noc, bylo to dost traumatizující.
Mohl bych opravdu vydržet pohled do jeho hrůzné tváře po druhé? A co Walter? I když by to byla obrovská prdel, nezaslouží si zemřít v rukou té bestie...
"Zabije tě to, pokud ho nenecháš at' ho zabije... A nezapomínej že to děláš pro tátu!" Nebyl jsem si jistý, jestli to byl malý anděl na mém rameni nebo malý d'áblík, co mi tuhle větu šeptal do ucha.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama